Na kole!

Byl to jeden z mých snů, a tak jsem si ho zase splnila. Adam nám koupil držák na kola na auto, tak že jsme vzali kola a v pátek večer jsme jeli do Queenstownu, což je 2 hodiny od nás a kempovali jsme v krásném kempu v údolíčku mezi horami u jezera, nádhera! Původní předpověď říkala děšť na celý víkend, ale koukala jsem, že by to měli být jen přeháňky a jako obvykle se nám vydařilo "naše" počasí a bylo nádherně. Mají tu na Zélandu moc pěkné trasy a já zvolila zrovna jednu delší a to jsem nikdy nic takového nejela:) Jeli jsme z Queenstownu do Arrowtownu a zpět, což jsou nádherná místa sama o sobě. Co vám mám povídat, nakonec jsme ujeli 43 km po kamínkové trase:) Bylo nádherně slunečno a teplo. Jeli jsme většinu trasy podél blankytně modrých řek, cachtali jsme se v jedné z nich. Pak na nejlepší zélandskou zmrzlinu a obídek jsme měli v baťůžkách. Byl to okruh a já myslela, že už tu druhou polovinu nedám:) Zaplať Pán Bůh jsme měli jednodušší trasu na konec, tak jsem to nakonec nějak dojela a jen jsme dojeli k autu, tak začalo pršet a od té doby prší už druhý den. Dali jsme si thajskou večeří a jeli domů. Mě tak boleli svaly na nohou, že jsem myslela, že se druhý den nehnu a ono nic. Druhý den jsem necítila ani sval v těle, jen Adam měl křeče v břiše, tak jsme druhý den stejně většinu proleželi:) Super den a už se těším na další trasu! Fotečky ZDE.

Let do minulosti

Náš autobus uhání z Milford Sound jak o závod a všichni včetně mne se těšíme domů. Jako každé druhé úterý se vracíme z týdenní směny na lodi, ale tentokrát jsme natěšení o něco více, neboť pojedeme rovnou do baru a budeme mít menší vánoční párty. Nebude tam jenom naše posádka, ale i posádka naší sesterské lodi, která nám vypomáhá s rostoucím počtem návštěvníků. Konečně budu mít šanci poznat celou posádku a trochu se s nimi sdružit. Jako vždy píši Adamovi těsně před naším Te Anau, že už se blížíme. Adam mne většinou vyzvedává.

Po příjezdu na parkoviště v Te Anau zjišťuji, že tu Adam ještě není, a tak mu volám, zda se nemám svézt s někým jiným. Jsme oba rádi, že se opět po týdnu slyšíme a Adam mě ujišťuje, že je na cestě, ale jestli  nevadí, že je malá změna v plánu, a jak by se mi líbilo být už dneska v Hotikice.

Výlet do Hokitiky byl plánovaný dlouho dopředu. Je to malé městečko na západním pobřeží, které je proslavené zlatou horečkou, která začala před asi 150 lety. Dnes už tam je jen několik dolů a potomci především honičů za zlatem. Je to důležité místo Zélandské historie. Tento rok je to právě 150 let od oficiálního vzniku města, a proto organizují slavnosti. Velkou částí slavné historie Hokitiki je také letecká doprava. Hokitika je vzdálené a nedostupné místo, a nejen to dalo důvod vzniku první pravidelné letecké lince na Novém Zélandu. První z letadel, které na této lince létalo byla právě Dominie (De Hevilland 89), kterou létá Adam. Poprosili tedy společnost, která Dominie vlastní, jestli by se mohla zúčastnit těchto oslav. A tak se začalo plánovat.

Málo kdy se povede, že je podobná akce na můj týden volna, ale tentokrát to vyšlo! Let byl plánován na čtvrtek nebo pátek s návratem v pondělí, a tak jsme si mysleli, že si aspoň pár dní odpočinu po náročném týdnu na lodi a pak vyrazíme za dobrodružstvím. Samozřejmě ale záleží na počasí. A to právě zamávalo s našimi plány a když Adam dorazil za mnou na parkoviště, s omluvným ale pobaveným výrazem mi vysvětluje, že momentální dokonalé počasí pro létání se má příští den změnit a mohlo by se stát, že se už na sever do víkendu nedostaneme. Na změny plánu jsem zvyklá, tak že mě to nějak nezaskočilo, to až odpověď na moji otázku, kdy musíme vyrazit. „Let trvá asi čtyři hodiny, 2 hodiny nám trvá vyzvednutí letadla, musíme vyrazit do hodiny, nejlépe i dřív“, usmívá se Adam. Je mi jasné, že se už nemůže dočkat být v oblacích. „A co má vánoční párty“? To bylo jediné zklamání, který tento výlet přinesl a po 10 minutách mě to přešlo. Přeci jenom je to jen malá party a to, co nás čeká tento týden je něco neopakovatelného.  V balení nejsem žádné béčko a tak jsme méně než do hodiny byli na cestě do Mendeville, kde vyzvedáváme Dominie.

Den je jako vymalovaný pro let. Slunce svítí, obloha bez mráčku a bezvětří, co víc si přát? Adam nikdy přesně tuto trasu neletěl, a tak naplánoval několik možností. Let by měl trvat kolem 4 hodin, měli bychom mít mezipřistání pro natankování ve Wanace a pak už letět přímo do Hokitiky. Naložili jsme naše batohy do letadla, letadlo už bylo připraveno se vším všudy od majitelů a my mohli letět. Já jsem mírně nervozní a Adam taky. Bývá nervozní před letem, vždycky říká, že je to dobře, že ho to udržuje v pozoru a nebere předletovou prohlídku na lehkou váhu. Jakmile je ve vzduchu, je jako ryba ve vodě. Adam miluje létání. Já už tak jeho lásku k oblakům nesdílím a čím menší a starší letadlo, tím jsem nervóznější. Sedět ve velkém Boeingu mi problém neděla, na pilota nevidím a mám pocit, že musí vědět, co dělají a že se o většinu starají přístroje. V Dominie vidím na Adama celou dobu, a tak pořad sleduji jeho reakce a kam se kouká a jakmile se neusmívá, mám pocit, že musí být něco špatně. Navíc v tak letitém letadle nic podobnému počítači nenajdete, jen spoustu klasických budíků a Adam do teď nemá ani GPS.

Ještě než se odlepíme od travnaté ranveje, dostávám na klín čtyři velké mapy. Ano papírové letecké mapy, ve kterých se rychle snažím zorientovat. Můj úkol je navigovat. Věřte mi, že když jste dva kilometry nad zemí a víš pilot se kouká do mapy, kterou má na klíně, nutí vás to se smát se a bát se dohromady. Nevím, kolik pilotů v této době létá  bez GPS a s mapou v ruce. 

První část letu do Wanaky trvala necelé dvě hodiny, byla jsem celkem v klidu, ale byla jsem ráda, když jsem viděla letiště. Je zvláštní přistát na novém letišti, najít tam benzinovou pumpu, která vypadá skoro jako ta běžná pro auta a načepovat, co potřebujeme a přiložit jen speciální kreditní kartu. Na letišti můžeme využít toalety,které jsou pro tyto účely zpřístupněny. Někdy je nutné vhodit poplatek za přílet do nějaké kasičky, ale některé větší letiště už mají na to pokročilejší systém a pošlou fakturu na číslo letadla, které jim přečte radar. 

Pak už jsme pokračovali směr Hokitika. Letěli jsme kolem nejvyšší hory Nového Zélandu Mt.Cooku a nad ledovci. Něco naprosto nepopsatelně nádherného! Takový dokonalý den na létání a vidět tohle všechno pod sebou. Asi by si to leckdo užil víc než já, já se prostě nad horami v letadle bojím, tak že jsem byla víc a víc nervózní. Nakonec sledování naší trasy na mapě byla moje záchrana, protože to bylo něco, na co jsem se mohla soustředit místo myšlenek, kde spadneme. Adam ten to miloval, fotil z kokpitu jak o závod. Já jsem z té nervozity i fotit zapomínala.

Po třech a půl hodinách jsme doletěli na místo. Jupí. Místní nás přivítali s otevřenou náručí a od té doby o nás bylo postaráno. Dostali jsme k dispozici terénní auto a chatu uprostřed lesa. Neuvěřitelné. Měli jsme pár dní do festivalu volno, tak jsme prozkoumávali Hotikitku. Hokitika je plná historie a zlatých dolů. Prošli jsme pár starých míst, kde se těžilo zlato a jeli se podívat na krásnou soutěsku.

Večer jsme se vraceli rádi do naši chatičky, kde nebyl žádný mobilní signál a četli si navzájem super zajímavou knížku, kterou jsme v chatě našli.

O víkendu se počasí začalo horšit, ale to místní neodradilo od účasti na všech akcích, které se konaly. Hokitika je na západním pobřeží, které je známé drsným počasím, a tak místní si nenechají něčím takovým zkazit den. Bohužel pro letadla to už taková paráda nebyla. Nakonec žádné jiné historické letadlo kvůli počasí nemohlo do Hokitkiky doletět a my jsme byli jediný, kteří jsme zachránili situaci.

V sobotu byl oficiální program na letišti a rodiny s dětmi zvědavě okukovali naši Dominie. Vyslechli jsme spousta historek od lidí, které letělo právě v tomto letadle před 50 lety jako malé děti nebo o dědečcích, kteří právě toto letadlo pilotovali. Dominie je velký kus historie starousedlíků a mnoho z nich by rádi vidělo Dominie létat zase na západním pobřeží.

Pro mnoho lidí bylo splněným přáním sednout opět do tohoto krásného stroje a slyšet motory. V sobotu se Adamovi povedlo letět jednou s plným letadlem, když se na moment počasí umoudřilo. V neděli se konečně vyjasnilo a Adam lítal celý den. Lidé si mohli zaplatit 15 minut letu nad městem, a tak Adam měl 8 letů a proletělo se přes 50 lidí. Nejmladšímu zákazníkovi bylo méně než jeden rok a usnul v polovině letu. Jeden let byl plný rodinky se sedmi dětmi. Říkala jsem si, že já se bojím letět s mým přítelem a jiní posadí celou svou rodinu do starého letadla s neznámým pilotem. Tomu se říká důvěra. Já jsem pomáhala se schůdky, protože letadlo je pro většinu lidí příliš vysoké a pomáhala jsem organizovat zákazníky a vybírat peníze. Měla jsem taky velice předůležitou funkci a to startování letadla. Baterka v letadle byla téměř vybitá a vrtule jsme museli ručně roztáčet, a tak Adam roztáčel a já v kokpitu ovládala tlačítko vypnout a zapnoutJ

Tady je první roztáčení vrtule, než jsme to zvládali spolu s Adamem sami

Nic krásnějšího nebylo než vidět úsměvy a spokojenost zákazníků po dosednutí Dominie. Dominie má svoji duši a lidé ji prostě mají rádi. Byl to pro nás krásný týden. Oba jsme si to moc užili a říkali jsme si, že bychom tohle měli dělat častěji. Místní noviny psali o Dominie a Adamovi moc pěkné články, a tak máme pěkný suvenýr.

Na zpáteční cestě jsme měli více mraků a já byla ještě nervóznější a říkala si v duchu, že příště pojedu autem. Chudák Adam mě utěšoval a já dělala hrdinku, ale když jsem viděla naše jezero Te Anau, tak jsem byla nejšťastnější na světě. Přežili jsmeJ Celý ten týden za to přeci jen stál a já se nemůžu dočkat dalšího výletu. Fotky z celého týdne ZDE.

                

Můj pracovní den na lodi

Úterý, 6:30 ráno mi zvoní budík. Úterým mi začíná pracovní týden. Naposled se protahuji ve své posteli vedle probouzejícího se Adama. Poslední rychlá společná snídaně a už Adam veze k budově Real Journey, společnosti u které pracuji. Je úžasný partner, protože mě vždycky rád odveze, i když je to jen 4 minuty autem od našeho baráku. Dlouze se loučíme a já nasedám do malého minibusu, který je přistaven pro naší posádku a který nás komfortně doveze do hodiny a půl vzdáleného Milford Sound.

Naše posádka se skládá z 10 členů - kapitán, kuchař, supervisorka (vedoucí), průvodce a 6 členů posádky. Pracujeme a žijeme týden v kuse na lodi a pak nás střídá jiná posádka, který kryje náš volný víkend. Kapitán, kuchař a průvodce mají své povinnosti a nás 6 spolu s naší supervisorkou se děli o vše ostatní. Naše dny jsou opravdu dlouhé a náročné a tak, každý z nás musí dobře vědět, co je naším úkolem. Jsme tým, který musí táhnout za jeden provaz a musíme si poradit za každé situace. Někdo velice chytrý vytvořil seznam denních povinností, který každý z nás musí splnit. Každý den má každý z nás jinou "roli", naše povinnosti se tak mění každý den a nezbývá něž si pravidelně kontrolovat na nástěnce seznam povinností a držet se jich. Tento systém podle mě funguje skvěle, vše je hotové a není to pro nás rutina. 

V úterý 9 ráno tedy začínáme a první co nás čeká je uklidit pokojů. Maximální kapacita lodi pro noční plavby je 65 pasažérů, většinu dní máme už kolem 60. To znamená převléct 60 postelí a uklidit 30 pokojů s koupelnou a záchodem. Ještě než jsem nastoupila do práce, tahle část povinností mě strašila nejvíc. Ono to ale není vůbec tak zlé. Znamená to maximálně 6 pokojů na osobu, čas od času nám přiběhne pomoct některý z manažerů (ano na Zélandu šéfové pomáhají i převléct postele!) a je to super zkušenost. Popravdě hosté na pokoji nestráví moc času. Většinu stráví obdivováním přírody a pochutnáváním si na výborné kuchyni. V 10 večer spadnou únavou do postele a v 7 ráno už musí být na snídani. Navíc housekeeping (udržování pokojů) je jedna z prací, kterou jsem nikdy nedělala a při práci na lodi u severního pólu mi to dost chybělo, protože je dost těžké dohlížet na pokojské, pokud jsem nikdy jejich práci nedělala. Tak že nová zkušenost pro život. Náš úklid je okořeněný o to, že se to snažíme udělat co nejrychleji, ideálně do hodiny a půl, tak že je to jako závod a posilovna dohromady a člověk se nestihne nudit. Párkrát jsme měli volný den a nemuseli jsme pospíchat, no to byla otrava! Tak že hodina a půl z celého dne je jak nic a nemusela jsem se toho vůbec obávat. 

V 10.15 ráno už nám nastupují noví pasažéři, pro změnu na denní plavbu. Na denní plavbu máme kapacitu až 200 pasažérů. Polovina z posádky má dvě hodiny volno a druhá polovina pracuje. Našim úkolem je vydat hostům předplacené obědové balíčky a prodávat polévky, toasty a podobně. Na palubě mají pak zdarma kávu a čaj, což pro nás znamená pouze dávat pozor, zda je všeho dostatek. Nic těžkého. Plavba trvá dvě a půl hodiny a 20 minut po vylodění pasažérů nastupují noví hosté na odpolední dvou hodinovou plavbu. Posádka se vymění na pauzu a vše se opakuje. 

Přes den se pro nás nevaří, každý si "uloví", na co má chuť. Kuchyň je jako náš supermarket. Někdy máme zbytky, ale většinou si dáváme toasty, polévku nebo něco podobného. Kiwáci mají většinou jen lehký oběd a velkou večeři. Pro nás Čechy to moc nedává smysl, ale zvykám si. 

Jen co vystoupí pasažéři z druhé denní plavby máme asi 45 minut na přípravu lodě na noční plavbu. Noční plavba je naše hlavní zaměření. Jsme jediná společnosti a jediná loď nabízející tento výjimečný zážitek. Hosté ve 4.30 odpoledne nastoupí na loď, dostanou představení posádky a poučení o bezpečnosti od kapitána a představení programu od naší supervisorky. V tu dobu už vyplouváme na kratší plavbu do fjordu,což pro hosty znamená rychle se ubytovat, dát si čerstvý muffin od našeho kuchaře a rychle na venkovní palubu fotit jak o závod. Projedeme fjordem tam a zpět, zastavíme u pár větších vodopádů a vracíme se do Harrison zátoky, uprostřed které máme kotviště. Kolem 5.30 večer se už přivazujeme ke kotvišti a následují vodní aktivity. Hosté mají možnost si vybrat mezi projížďkou na kajaku nebo kovovým motorovým člunem, který uveze asi 14 pasažérů. To je naše nejoblíbenější část. Opět se naše role mění, tak že buď vydávám záchranné vesty, nebo pomáhám lidem do kajaků nebo jsem průvodcem na kajacích, nebo zůstávám na lodi s vysílačkou jako podpora ostatních a nebo jsem průvodce a řidič člunu. Vodní aktivity trvají kolem hodiny a snažíme se hostům ukázat fjord zblízka, při štěstí vidět tučňáky, lachtany nebo delfíny.

Náš hlavní průvodce, mladý klučina dělá tuhle práci už druhým rokem a když poprvé jel s hosty na člunu jako průvodce, tak přímo před nimi vyskočila z vody velryba! Chudák v tu dobu ani netušil, co by o ní řekl, protože to se stane asi jednou za 100 let. Člověk má nastudováno vše o lachtanech a vodopádech a ne o velrybách! Popravdě on člověk toho moc namluvit nemusí, lidi jsou nadšení tak nebo tak. Mít běžně celkem turisty vytížení Milford Sound sami pro sebe je něco nezapomenutelného. Většinou nám prší, a tak starší klientela není nadšená, že je jim zima, ale já je vždycky přesvědčím, jaký mají štěstí, protože vodopády jsou jen za deště a pak hned vysychají. 

Jak teď píši, měla bych vám příště napsat něco o našich fjordech, je to hodně zajímavé místo.

No a po vodních aktivitám mají odvážní hosté prostor pro zaplavání si. Teplota vody se pohybuje kolem 10°C! Velice osvěžující a já si připadám po takovém skoku do vody jako znovuzrozena. Po skoku do vody u severního pólu mě to už nerozhodí, ale i tak je to zážitek pro otrlé.

Pak už jsou všichni vyhladovělí a kolem 7 hodiny se jim servíruje výborná večeře. Nejdřív jim podáváme různé druhy chlebů s pomazánkami, poté mají na výběr ze dvou polévek a pak následuje bohatý bufet salátů, divokého srnčího, hovězího i skopového a nejrůznější druhy zeleniny a vegetariánských jídel. Hosté naší kuchyni milují a sotva se valí k našemu úžasnému stolu plného desertů. Po tom na ně čeká krátká prezentace z fotografií z života na lodi a v Milford Sound a před 10 hodinou už jsou natěšení na postel. 

My máme opět různě povinnost, jeden z nás umývá nádobí, kapitán většinou pomáhá utírat nádobí, někdo uklízí stoly a někdo je za barem. Vše probíhá velice plynule a hbitě. Opět pro mě jednoduchá práce. Jakmile se lidé najedí, my jdeme k bufetu a nabereme si co chceme a jdeme se rychle najíst do předního salonku. Jeden z nás zůstává na baru a sklízí talíře, než se mi najíme. Na konci se jen uklidí kuchyň a pro nás je to kolem 9:30 večer padla. Ujídáme ještě dezerty a probíráme náš den a kolem 10 jdeme na kutě. 

Ráno začíná první člen posádky v 6:30 a pak začíná jeden po druhém z nás po čtvrt hodině, opět podle toho co máme ten ten za roli. Ten kdo pracoval předešlý den na baru a končil až v 10 hodin večer, začíná nový den až v 8 ráno. 

Projedeme opět fjordem, ale tentokrát vyjíždíme dále do Tasmánského moře a po 9 hodině se hosté vyloďují, abychom mohli uklidit rychle pokoje a přivítat první skupinu pasažérů na denní plavbu. A zase vše nanovo. 

Tohle je ve stručnosti naše práce. Každý z našich úkolů je jednoduchý, jen je to dlouhý den. 13 hodin na nohou a k tomu stále vyrovnávat i když malé houpání lodi na moři. Hlavní odměnou je probouzet se v Harrison zátoce obklopené vodopády, vidět delfíny skákající jen pár metrů od oken kuchyně a vidět nadšené hosty, kteří právě zažívají jeden z nejlepších zážitků jejich života. Pracovat v Milfordu je mým splněným snem a i kdybych tuto práci dělala pouze jednu sezonu, mám zážitků na mnoho dalších let dopředu a úžasnou životní zkušenost. Kdo by před 5 lety řekl, že budu pracovat na lodi v jednom z nejkrásnějších míst světa!

Naše loď Mariner

Projížďka na člunu

Hlavní salon, kde probíhá večeře. Uprostřed vzadu je bufet.
 Hosté sedí po stranách u oken. Dolů vedou schody ke kajutám.

Na můstku - kapitán s vysílačkou a kolega v kapitánském křesle

Pohled z Harrison zátoky k Milfordu

To je náš druhý domov, Harrison zátoka a naše žluté kajaky na vodě. Zasněžená hora v pozadí je Mt Pembroke, jeden z posledních ledovců v Milford Sound, nevypadá to, ale je vysoký přes 2 000 metrů.

Náš malinký přístav

Moje kancelář z ptačího pohledu

    Ve čtvrtek většinou chodím na pravidelnou lekci jógy, ale tentokrát jsem oni ráda přišla. Adam mi volal z práce kolem desáté hodiny ráno, jestli mám přes den nějaký program a že má pro nás pravděpodobně v poledne plán. Řekla jsem mu o mé józe, ale že se to dá vynechat a on že to o půl dvanácté bude vědět, zda se "to něco" bude konat nebo ne.
    Když jsme  kolem dvanácté dorazili do Te Anau lodge (ubytovací zařízení, o které se Adam stará), bylo mi to jasné. Přede mnou něco utajit není moc jednoduché. Konečně! Konečně poletím helikoptérou do jednoho z fjordů!
   Z celého světa je právě na Novém Zélandě nejvíce helikoptér na hlavu. Na každých 1100 lidí vychází jedna helikoptéra. Te Anau je Meccou helikoptér, tak že jsem si našla nejlepší možné místo, kde žít, s moji vášní pro helikoptéry!
   Žít v Te Anau, pracovat v turismu, znát hodně místních lidí a mít s nimi dobré vztahy je nejenom krásný životní styl, ale i velká výhoda. V tomto případě si u Adama jeho hosti zarezervovali dvě místa v helikoptéře na let do Milford Sound. Cena za osobu je v přepočtu 12 000 Kč, tedy hodně drahá záležitost i pro turisty. Cena se může snížit, pokud se najdou další dvě osoby do helikoptéry. Adam se vždycky snaží obvolat co nejvíce prodejců těchto zážitků a najít další klienty, aby se jim cena snížila, ale ne vždycky se povede. Tentokrát se nepovedlo a letecká společnost, jejichž majitelé i piloty samozřejmě známe nám nabídly přidat se tedy k nim zadarmo. Říkáme to mu "famil" a já bych řekla, že je to důležitá součást marketingu. My se proletíme, zažijeme tento produkt a jsme schopni ho lépe prodat. Já takhle absolvovala zadarmo desítky úžasných výletů a zážitků. Čecháček by si asi řekl neber to když je to zadarmo, ale my si toho vetšinou dost ceníme a rádi pak o těchto produktech mluvíme a prodáváme je. I když jsem pracovala  v restauraci nebo na lodi, s turisty si stále povídáme a oni se ptají co a kde podniknout a není nad to, když jim celá nadšená vyprávím, co jsme viděli nebo jim ukážu fotky, které uvidíte i vy za chvíli. A samozřejmě nedoporučím něco, co se mi samotné nelíbí. A doporučení opravdu pomáhá všem - čím víc turisté zažijí, tím déle zůstávají v ubytovacím zařízení, tím vícekrát jdou do restaurace a tak dále. Jen tak může naše městečko postavené na turismu kvést.
   Tušila jsem tedy, že poletíme, ale netušila jsem ještě kam. Popravdě mi to bylo jedno, všechny možnosti jsou úžasné. Z Te Anau se většinou lítá do Milford Sound nebo Doubtful Sound, oba fjordy jsou nádherné a a drahé. Letěli jsme do Milford Sound! Do mého druhého domova, mé kanceláře. Vidět Milford z helikoptéry byl můj sen už dlouho a samotná se divím, že se to nepovedlo už dříve. Ale nebudu si stěžovat, že. Naopak! K tomu všemu bylo po dlouhé době slunečné bezvětrné počasí.
   Klienti seděli samozřejmě ve předu a my jsme seděli na zadních sedadlech. Řekla bych, že je to velký rozdíl ve výhledu a jako platící bych určitě chtěla sedět ve předu. Letěli jsme kolem jezera Te Anau a pak stoupali do hor k zasněženým vrcholkům, přelétávali horská jezera, rozlehlá ledovcová údolí, téměř jsme se dotýkali strmých zalesněných vrcholků a měli otevřená ústa po celou dobu letu. I po pěti letech na Zélandu jsem nemohla uvěřit, co jsme viděli. To se nedá popsat, proto přikládám odkaz na fotogalerii. Po přeletu Milford Sound jsme letěli zpět přes další hory a údolí a pak se nás pilot zeptat, jestli chceme přistát na sněhu nebo na skále a klienti řekli na sněhu. Konečně jsem na vlastní oči viděla Sutherland vodopád, 580 metrů vysoký vodopád, jeden z nejvyšších na Zélandu. Vodopád se rodí z nádherného horského jezera v ledovcovém údolíčku, nad kterým jsme přistáli. Byli jsme v samotném nebi. Nebe to přeháním, dobře, ale dokonalé, krásné místo, uprostřed hor, daleko daleko od civilizace. Dosedli jsme mezi zamrzlé jezero obklopené skalami a dalším srázem vedoucí k jezeru s oním vodopádem. Člověk jen kroutí hlavou a opakuje, že tohle je prostě neuvěřitelné. Říkám Johnatanovi, pilotovi, že má nejkrásnější práci na světě a on na to se smíchem odpovídá, že jen v dobrém počasí.
   Asi během dvou minut se k nám slétli horští papoušci Kea. Někdy o nich musím napsat článek, protože si zaslouží větší pozornost. Jsou chytrý jako malé dítě a jejich životním náplní je ničit. Okamžitě se pustili do antény a gumových částí helikoptéry. Kea jsou tak krásné a zajímavé, že zapomínáme na okolí a fotoaparát se zaměřuje na ně. Krom našich fotoaparátů, kvílení Kea a praskání ledových ker je ticho. Daleko kolem nás není nikdo a nic než dech beroucí divoká příroda.
   Strávili jsme asi půl hodinku v tomto světem zapomenutém místě a letěli jsme zpět. Hodina a půl letu nás jak kdyby odtrhla od "obyčejného" světa. Po dosedu nás bolí tváře od usmívání a tento úsměv nejde ještě dalších čtvrt hodinku setřást z obličeje. Klienti byli naprosto nadšení a nelitovali jediného dollaru.
   Tak snad se jednou podívám i do Doubtful Sound:)

Přikládám pár fotek a zbytek najdete ZDE.

Na rybách

Te Anau, ve kterém žijeme je opravdu malé. V průběhu zimy máme okolo 2 000 obyvatel, v průběhu léta počty stoupnou na 5 000. Lidé se nás často ptají, co tu pořád děláme, že se musíme nudit. Já nevím jak to děláme, ale i bez televize máme pocit, že stále nemáme čas na všechno, co bychom chtěli. Nejvíce zážitků nám servíruje sama příroda, která je za plotem. Tak jako tento víktend.

Měli jsme tu totiž výroční rybářskou soutěž, která přilákala rybáře i 'nerybáře' ze širokého okolí. Hlavním lákadlem byla první cena - motorový člun! To nalákalo i nás. Každý jiný rok bych běhala po restauraci a obsluhovala hladové rybáře, tento rok jsem se konečně mohla aktivně zapojit.  

S Adamem si pravidelně půjčujeme nafukovací motorový člun, který se hodil i tentokrát a hned v sobotu ráno jsme vyrazili na jezero, k ústí řeky, kde by měl být úlovek zaručen. A nic. Já mám prut a třpytky už pár let, dostala jsem ho kdysi k Vánocům a Adam si půjčil od kamaráda. Tady v Te Anau se bohužel smí lovit pouze na třpytky, návnada není povolena. 

Na jezeře se nezdařilo, a tak jsme zkusili štěstí ze břehu na řece a nic. Sobota byla neúspěšná. V neděli hned ráno jsme nadšení jeli zase na řeku. No co vám mam povídat, vyzkoušeli jsme asi deset různých míst a nakonec z toho byl jeden úlovek. Adam chytil malého pstruha. Bylo to celkem vtipný, protože byl malinký a my jsme takový začátečníci, že jsme nevěděli, jestli ho máme pustit, nebo si ho můžeme nechat. Volali jsme kamarádům, kolik že ten pstruh musím mít minimálně centimetrů a on to nikdo nevěděl. Nakonec jsme se dozvěděli, že limity zrušili a že ho máme přinést. Adam tak odvážně poprvé zabil a vykuchal rybu. Nebylo to tak hrozné, jak jsme si mysleli. Trochu nervózně jsme pak odevzdávali rybu rozhodčím, aby jsme zjistili, že měla 26 cm a že to není nejmenší ryba, co byla přinesena do slosování. Doufali jsme ve dvě ryby, na každého jedna, ale aspoň jeden z nás se zařadil do slosování o hlavní cenu a já se zařadila do slosování do ceny útěchy. 

Samozřejmě jsme nic nevyhráli, ale byl to super víkend, který jsme si spolu s Adamem moc užili. Loni jsem Adamovi koupila rybářský lístek a použili jsme ho jen jednou. Kvůli této soutěži jsme si koupili lístek na další rok, tak snad nás to motivuje zajít si zarybařit častěji. Oba nás to baví, je to úžasná relaxace a super být venku u vody. Oba jsme z toho unavený jak koťata. Přidávám pár fotek včetně našeho velkého úlovku. 

Má nová vysněná práce

Mariner, Milfor Sound

Tak to je můj nový domov. Tedy můj poloviční domov. Týden pracuji a žiji na této krásné lodi. A ten další týden? Kdo by tomu uvěřil, ale ten další týden mám volno. Užasné. Jsem jedna 10 členů posádky této lodi, která pluje s turisty v Milford Sound, v jednom z nejkrásnějším místě světa. 

Milford Sound je nazýván osmým divem světa. Ve skutečnosti je to fiord a ne sound. Sound je řekou vytvořené údolí a zpět zalité mořem. Fiord je ledovcem vytvořené údolí a zalité mořem. Před těmi 200 lety, když toto místo Evropští námořníci objevili, znali pouze označení sounds. 

Vpravo se tyčí nejslavnější vrcholek Mitre Peak. Tyčí se do výšky 1683 m (čísla se v každé publikaci liší). Tak že si můžete představit Sněžku, která se tyčí z moře téměř vertikálně. 

Na kajaku v Doubtful Sound

Na Zélandu jsem se totálně zamilovala do mořského kajaku. Projela jsem se v něm Abel Tasman Track a Milford Sound Track. A protože se mi do života čím dál častěji zaplétají zvláštní náhody, díky kterým mohu žít život na plno jak jsem si vždycky přála, splnila jsem si sen, který jsem se ani neopovažovala mít.

Shodou různých náhodných setkání a štěstí se mi povedlo připojit se na denní kajak trip do Doubtful Sound. Mé městečko Te Anau je branou do národního parku, který skýtá nejkrásnější fjordy světa. Jedny fjordy se jmenují Milford Sound a tam jsme byli s mamkami na lodním výletě. Ještě jižněji se právě nachází Doubtful Sound a věděla jsem, že má být ještě lepší ne ten Milford, který mě tak uchvátil, že ho považují za nejkrásněji místo Zélandu.

Doubtful Sound je už hodně odlehlé místo a přístupné pouze lodí. Neexistuje tam  veřejná doprava a nežijí tam žádní lidé. Je tam pouze vodní elektrárna a hrstka turistů, která za to draze zaplatí. Bylo by to na delší vyprávění, ale poštěstilo se mi vidět to zadarmo, a tak mě toho dne vyzvedl shuttle bus v Te Anau. Celého výletu se nás účastnilo osm. Tím že jsem byla sama, tak jsem se hned lehce seznámila a to by nebyl svět malý, aby s námi nejel i Slovák. Vlastní výlet pak začíná o 20 km dál v městečku Manapouri, kde jsme se ještě za tmy před 7 ranní nalodili na menší loď,abychom se dostali přes jezero Manapauri. Stejně jako Te Anau, je i Manapauri obklopené obrovskými horami s vrcholky pokrytými prvním letošním sněhem. Uprostřed jezera jsme zažili nádherný východ slunce nad jezerem mezi horami. Na druhém břehu jsme se vylodili, dostali veškeré vybavení na kajaky včetně neoprénu a nastoupili do starého autobusu. Do Doubtuful Sound jsme jeli 20km po štěrkové strmé cestě údolím Willmot Pass, její stavba byla nejdražší na Zélandu. Cesta byla původně vystavena pro výstavbu vodní elektrárny a byla koncipovaná na převoz těžké techniky. Veškerá stroje se tam musely dopravovat na lodích nebo vrtulníky a prosekat se džunglí a strmými horami jim trvalo dva roky.

Po dvaceti minutách jsme dojeli ke kajakům. Měli jsme polojasno - svítilo sluníčko a do toho mírně pršelo - klasické novozélandské počasí. Ideální na kajaky. Jeli jsme na double kajacích a já jsem sdílela kajak s mladým tatínkem Jimmym, který pocházel z Tahiti. Tak že po tomto zájezdu mám zase větší znalosti o podmínkách v Pacifiku a pozvání na Tahiti:)

No a jaké je vlastně kajakováni v Doubtful Sound? Nepopsatelné, ale pokusím se. Úplně hladká hladina. Voda více sladká než slaná, protože do fjordu padá tisíce vodopádu z hor především o deštích a slaná voda se drží u dna. Byli jsme tam úplně sami. Žádné lodě, žádní turisté, žádné helikoptéry. Jen my a kolem se tyčily obrovské zelené kopce do výšek 2500m. Krajina je známá obrovským množstvím vodopádů a ten nejvyšší je 600m dlouhý! My viděli z jednoho vodopádu 400m! Představte si jak malincí tam jsme na kajaku a že ze všech stran se tyčí z vody taková větší zalesněná Sněžka, spíše desítky Sněžek a z nich padají vodopády. Po cestě potkáváte tuleně a vodní ptáky. Je tam 100% ticho. Hory jsou tak strmé, že většina je dodnes neprozkoumaná a místní obyvatelé věří, že se tam nachází živočišné druhy, o kterých se tvrdí, že již vyhynuly.

Po dvou hodinách pádlování přijíždí naše menší lodička, kde si dáme svačinu a pak vyjíždíme do nejužšího ramene fjordu. Projíždíme uprostřed údolí vysokých hor a zázrak přírody nám bere dech. Voda je tak čistá, že je vidět na dno několik metrů od skal. Projíždíme těsně u břehu, které jsou tvořeny pralesy nebo strmými skalami. Nás průvodce a můj kamarád nám ukazuje různé druhý ptáků a vypráví Maorske příběhy o místních bozích.

Snad vám fotky pomůžou představit si, jaký to tam je. Ale uvidíte to jen jedním vjemem. Jen těžko mohu popsat ještě jeden nezapomenutelný zážitek z toho dne. Náš průvodce napojil naše kajaky jeden za druhý a sám se napojil jako první. Když pádloval, naše kajaky ho následovaly bez naší pomoci. Nechal nás tedy vytáhnout pádla a zavřít oči. Pět minut jsme projížděli těsně u jedné ze skal, která byla po naší právé straně. V dálce slyším z pravé strany jemné kapání vody, které se přibližovalo, pak to byl přímo vedle mne a pak se zase vzdalovalo za mne. Pak slyším hučení vody, opět se přibližovalo, pak jsem slyšela přímo vedle sebe padat velké množství vody a zase se vzdalovalo. Takhle to pokračovala a jen intenzita vodopádů se měnila. Najednou jsem ale začala slyšet vodu i z levé strany! Pak sem slyšela stékat vodu i na můj kajak a na hlavu mi dopadlo pár větších kapek vody. Takovou symfonii pro uši nás nechal poslouchat pět minut, než jsme mohli otevřít oči a prohlédnou si stěnu a převis kterým jsme projížděli a z kterých padalo množství nejrůznějších vodopádů. No něco neobyčejného. Jediné co mi kazilo dojem byly otravné mušky Sand flies.

Dojeli jsme téměř nakonec úzkého ramene a zavolali vysílačkou naší loďku, která nás přijela vyzvednout a zavézt nás zase zpět k autobusu.

Tenhle výlet byl další zážitek na celý život, který ve mě nechává pocit z neuvěřitelné přírodní krásy. Jak malinký jsme a jak je škoda, že stavíme betonová města a přírody se bezcitně zbavujeme. Nic tak krásného jako jsem viděla dnes jsem v naší civilizaci neviděla. A stále přicházím na to, že tohle je znamená být bohatý a šťastný, možnost vidět a zažít právě tohle. Zažívat život všemi smysly a žít aktivně v přirozeném prostředí přírody.