Let do minulosti

Náš autobus uhání z Milford Sound jak o závod a všichni včetně mne se těšíme domů. Jako každé druhé úterý se vracíme z týdenní směny na lodi, ale tentokrát jsme natěšení o něco více, neboť pojedeme rovnou do baru a budeme mít menší vánoční párty. Nebude tam jenom naše posádka, ale i posádka naší sesterské lodi, která nám vypomáhá s rostoucím počtem návštěvníků. Konečně budu mít šanci poznat celou posádku a trochu se s nimi sdružit. Jako vždy píši Adamovi těsně před naším Te Anau, že už se blížíme. Adam mne většinou vyzvedává.

Po příjezdu na parkoviště v Te Anau zjišťuji, že tu Adam ještě není, a tak mu volám, zda se nemám svézt s někým jiným. Jsme oba rádi, že se opět po týdnu slyšíme a Adam mě ujišťuje, že je na cestě, ale jestli  nevadí, že je malá změna v plánu, a jak by se mi líbilo být už dneska v Hotikice.

Výlet do Hokitiky byl plánovaný dlouho dopředu. Je to malé městečko na západním pobřeží, které je proslavené zlatou horečkou, která začala před asi 150 lety. Dnes už tam je jen několik dolů a potomci především honičů za zlatem. Je to důležité místo Zélandské historie. Tento rok je to právě 150 let od oficiálního vzniku města, a proto organizují slavnosti. Velkou částí slavné historie Hokitiki je také letecká doprava. Hokitika je vzdálené a nedostupné místo, a nejen to dalo důvod vzniku první pravidelné letecké lince na Novém Zélandu. První z letadel, které na této lince létalo byla právě Dominie (De Hevilland 89), kterou létá Adam. Poprosili tedy společnost, která Dominie vlastní, jestli by se mohla zúčastnit těchto oslav. A tak se začalo plánovat.

Málo kdy se povede, že je podobná akce na můj týden volna, ale tentokrát to vyšlo! Let byl plánován na čtvrtek nebo pátek s návratem v pondělí, a tak jsme si mysleli, že si aspoň pár dní odpočinu po náročném týdnu na lodi a pak vyrazíme za dobrodružstvím. Samozřejmě ale záleží na počasí. A to právě zamávalo s našimi plány a když Adam dorazil za mnou na parkoviště, s omluvným ale pobaveným výrazem mi vysvětluje, že momentální dokonalé počasí pro létání se má příští den změnit a mohlo by se stát, že se už na sever do víkendu nedostaneme. Na změny plánu jsem zvyklá, tak že mě to nějak nezaskočilo, to až odpověď na moji otázku, kdy musíme vyrazit. „Let trvá asi čtyři hodiny, 2 hodiny nám trvá vyzvednutí letadla, musíme vyrazit do hodiny, nejlépe i dřív“, usmívá se Adam. Je mi jasné, že se už nemůže dočkat být v oblacích. „A co má vánoční párty“? To bylo jediné zklamání, který tento výlet přinesl a po 10 minutách mě to přešlo. Přeci jenom je to jen malá party a to, co nás čeká tento týden je něco neopakovatelného.  V balení nejsem žádné béčko a tak jsme méně než do hodiny byli na cestě do Mendeville, kde vyzvedáváme Dominie.

Den je jako vymalovaný pro let. Slunce svítí, obloha bez mráčku a bezvětří, co víc si přát? Adam nikdy přesně tuto trasu neletěl, a tak naplánoval několik možností. Let by měl trvat kolem 4 hodin, měli bychom mít mezipřistání pro natankování ve Wanace a pak už letět přímo do Hokitiky. Naložili jsme naše batohy do letadla, letadlo už bylo připraveno se vším všudy od majitelů a my mohli letět. Já jsem mírně nervozní a Adam taky. Bývá nervozní před letem, vždycky říká, že je to dobře, že ho to udržuje v pozoru a nebere předletovou prohlídku na lehkou váhu. Jakmile je ve vzduchu, je jako ryba ve vodě. Adam miluje létání. Já už tak jeho lásku k oblakům nesdílím a čím menší a starší letadlo, tím jsem nervóznější. Sedět ve velkém Boeingu mi problém neděla, na pilota nevidím a mám pocit, že musí vědět, co dělají a že se o většinu starají přístroje. V Dominie vidím na Adama celou dobu, a tak pořad sleduji jeho reakce a kam se kouká a jakmile se neusmívá, mám pocit, že musí být něco špatně. Navíc v tak letitém letadle nic podobnému počítači nenajdete, jen spoustu klasických budíků a Adam do teď nemá ani GPS.

Ještě než se odlepíme od travnaté ranveje, dostávám na klín čtyři velké mapy. Ano papírové letecké mapy, ve kterých se rychle snažím zorientovat. Můj úkol je navigovat. Věřte mi, že když jste dva kilometry nad zemí a víš pilot se kouká do mapy, kterou má na klíně, nutí vás to se smát se a bát se dohromady. Nevím, kolik pilotů v této době létá  bez GPS a s mapou v ruce. 

První část letu do Wanaky trvala necelé dvě hodiny, byla jsem celkem v klidu, ale byla jsem ráda, když jsem viděla letiště. Je zvláštní přistát na novém letišti, najít tam benzinovou pumpu, která vypadá skoro jako ta běžná pro auta a načepovat, co potřebujeme a přiložit jen speciální kreditní kartu. Na letišti můžeme využít toalety,které jsou pro tyto účely zpřístupněny. Někdy je nutné vhodit poplatek za přílet do nějaké kasičky, ale některé větší letiště už mají na to pokročilejší systém a pošlou fakturu na číslo letadla, které jim přečte radar. 

Pak už jsme pokračovali směr Hokitika. Letěli jsme kolem nejvyšší hory Nového Zélandu Mt.Cooku a nad ledovci. Něco naprosto nepopsatelně nádherného! Takový dokonalý den na létání a vidět tohle všechno pod sebou. Asi by si to leckdo užil víc než já, já se prostě nad horami v letadle bojím, tak že jsem byla víc a víc nervózní. Nakonec sledování naší trasy na mapě byla moje záchrana, protože to bylo něco, na co jsem se mohla soustředit místo myšlenek, kde spadneme. Adam ten to miloval, fotil z kokpitu jak o závod. Já jsem z té nervozity i fotit zapomínala.

Po třech a půl hodinách jsme doletěli na místo. Jupí. Místní nás přivítali s otevřenou náručí a od té doby o nás bylo postaráno. Dostali jsme k dispozici terénní auto a chatu uprostřed lesa. Neuvěřitelné. Měli jsme pár dní do festivalu volno, tak jsme prozkoumávali Hotikitku. Hokitika je plná historie a zlatých dolů. Prošli jsme pár starých míst, kde se těžilo zlato a jeli se podívat na krásnou soutěsku.

Večer jsme se vraceli rádi do naši chatičky, kde nebyl žádný mobilní signál a četli si navzájem super zajímavou knížku, kterou jsme v chatě našli.

O víkendu se počasí začalo horšit, ale to místní neodradilo od účasti na všech akcích, které se konaly. Hokitika je na západním pobřeží, které je známé drsným počasím, a tak místní si nenechají něčím takovým zkazit den. Bohužel pro letadla to už taková paráda nebyla. Nakonec žádné jiné historické letadlo kvůli počasí nemohlo do Hokitkiky doletět a my jsme byli jediný, kteří jsme zachránili situaci.

V sobotu byl oficiální program na letišti a rodiny s dětmi zvědavě okukovali naši Dominie. Vyslechli jsme spousta historek od lidí, které letělo právě v tomto letadle před 50 lety jako malé děti nebo o dědečcích, kteří právě toto letadlo pilotovali. Dominie je velký kus historie starousedlíků a mnoho z nich by rádi vidělo Dominie létat zase na západním pobřeží.

Pro mnoho lidí bylo splněným přáním sednout opět do tohoto krásného stroje a slyšet motory. V sobotu se Adamovi povedlo letět jednou s plným letadlem, když se na moment počasí umoudřilo. V neděli se konečně vyjasnilo a Adam lítal celý den. Lidé si mohli zaplatit 15 minut letu nad městem, a tak Adam měl 8 letů a proletělo se přes 50 lidí. Nejmladšímu zákazníkovi bylo méně než jeden rok a usnul v polovině letu. Jeden let byl plný rodinky se sedmi dětmi. Říkala jsem si, že já se bojím letět s mým přítelem a jiní posadí celou svou rodinu do starého letadla s neznámým pilotem. Tomu se říká důvěra. Já jsem pomáhala se schůdky, protože letadlo je pro většinu lidí příliš vysoké a pomáhala jsem organizovat zákazníky a vybírat peníze. Měla jsem taky velice předůležitou funkci a to startování letadla. Baterka v letadle byla téměř vybitá a vrtule jsme museli ručně roztáčet, a tak Adam roztáčel a já v kokpitu ovládala tlačítko vypnout a zapnoutJ

Tady je první roztáčení vrtule, než jsme to zvládali spolu s Adamem sami

Nic krásnějšího nebylo než vidět úsměvy a spokojenost zákazníků po dosednutí Dominie. Dominie má svoji duši a lidé ji prostě mají rádi. Byl to pro nás krásný týden. Oba jsme si to moc užili a říkali jsme si, že bychom tohle měli dělat častěji. Místní noviny psali o Dominie a Adamovi moc pěkné články, a tak máme pěkný suvenýr.

Na zpáteční cestě jsme měli více mraků a já byla ještě nervóznější a říkala si v duchu, že příště pojedu autem. Chudák Adam mě utěšoval a já dělala hrdinku, ale když jsem viděla naše jezero Te Anau, tak jsem byla nejšťastnější na světě. Přežili jsmeJ Celý ten týden za to přeci jen stál a já se nemůžu dočkat dalšího výletu. Fotky z celého týdne ZDE.