Na Zélandu jsem se totálně zamilovala do mořského kajaku. Projela jsem se v něm Abel Tasman Track a Milford Sound Track. A protože se mi do života čím dál častěji zaplétají zvláštní náhody, díky kterým mohu žít život na plno jak jsem si vždycky přála, splnila jsem si sen, který jsem se ani neopovažovala mít.
Shodou různých náhodných setkání a štěstí se mi povedlo připojit se na denní kajak trip do Doubtful Sound. Mé městečko Te Anau je branou do národního parku, který skýtá nejkrásnější fjordy světa. Jedny fjordy se jmenují Milford Sound a tam jsme byli s mamkami na lodním výletě. Ještě jižněji se právě nachází Doubtful Sound a věděla jsem, že má být ještě lepší ne ten Milford, který mě tak uchvátil, že ho považují za nejkrásněji místo Zélandu.
Doubtful Sound je už hodně odlehlé místo a přístupné pouze lodí. Neexistuje tam veřejná doprava a nežijí tam žádní lidé. Je tam pouze vodní elektrárna a hrstka turistů, která za to draze zaplatí. Bylo by to na delší vyprávění, ale poštěstilo se mi vidět to zadarmo, a tak mě toho dne vyzvedl shuttle bus v Te Anau. Celého výletu se nás účastnilo osm. Tím že jsem byla sama, tak jsem se hned lehce seznámila a to by nebyl svět malý, aby s námi nejel i Slovák. Vlastní výlet pak začíná o 20 km dál v městečku Manapouri, kde jsme se ještě za tmy před 7 ranní nalodili na menší loď,abychom se dostali přes jezero Manapauri. Stejně jako Te Anau, je i Manapauri obklopené obrovskými horami s vrcholky pokrytými prvním letošním sněhem. Uprostřed jezera jsme zažili nádherný východ slunce nad jezerem mezi horami. Na druhém břehu jsme se vylodili, dostali veškeré vybavení na kajaky včetně neoprénu a nastoupili do starého autobusu. Do Doubtuful Sound jsme jeli 20km po štěrkové strmé cestě údolím Willmot Pass, její stavba byla nejdražší na Zélandu. Cesta byla původně vystavena pro výstavbu vodní elektrárny a byla koncipovaná na převoz těžké techniky. Veškerá stroje se tam musely dopravovat na lodích nebo vrtulníky a prosekat se džunglí a strmými horami jim trvalo dva roky.
Po dvaceti minutách jsme dojeli ke kajakům. Měli jsme polojasno - svítilo sluníčko a do toho mírně pršelo - klasické novozélandské počasí. Ideální na kajaky. Jeli jsme na double kajacích a já jsem sdílela kajak s mladým tatínkem Jimmym, který pocházel z Tahiti. Tak že po tomto zájezdu mám zase větší znalosti o podmínkách v Pacifiku a pozvání na Tahiti:)
No a jaké je vlastně kajakováni v Doubtful Sound? Nepopsatelné, ale pokusím se. Úplně hladká hladina. Voda více sladká než slaná, protože do fjordu padá tisíce vodopádu z hor především o deštích a slaná voda se drží u dna. Byli jsme tam úplně sami. Žádné lodě, žádní turisté, žádné helikoptéry. Jen my a kolem se tyčily obrovské zelené kopce do výšek 2500m. Krajina je známá obrovským množstvím vodopádů a ten nejvyšší je 600m dlouhý! My viděli z jednoho vodopádu 400m! Představte si jak malincí tam jsme na kajaku a že ze všech stran se tyčí z vody taková větší zalesněná Sněžka, spíše desítky Sněžek a z nich padají vodopády. Po cestě potkáváte tuleně a vodní ptáky. Je tam 100% ticho. Hory jsou tak strmé, že většina je dodnes neprozkoumaná a místní obyvatelé věří, že se tam nachází živočišné druhy, o kterých se tvrdí, že již vyhynuly.
Po dvou hodinách pádlování přijíždí naše menší lodička, kde si dáme svačinu a pak vyjíždíme do nejužšího ramene fjordu. Projíždíme uprostřed údolí vysokých hor a zázrak přírody nám bere dech. Voda je tak čistá, že je vidět na dno několik metrů od skal. Projíždíme těsně u břehu, které jsou tvořeny pralesy nebo strmými skalami. Nás průvodce a můj kamarád nám ukazuje různé druhý ptáků a vypráví Maorske příběhy o místních bozích.
Snad vám fotky pomůžou představit si, jaký to tam je. Ale uvidíte to jen jedním vjemem. Jen těžko mohu popsat ještě jeden nezapomenutelný zážitek z toho dne. Náš průvodce napojil naše kajaky jeden za druhý a sám se napojil jako první. Když pádloval, naše kajaky ho následovaly bez naší pomoci. Nechal nás tedy vytáhnout pádla a zavřít oči. Pět minut jsme projížděli těsně u jedné ze skal, která byla po naší právé straně. V dálce slyším z pravé strany jemné kapání vody, které se přibližovalo, pak to byl přímo vedle mne a pak se zase vzdalovalo za mne. Pak slyším hučení vody, opět se přibližovalo, pak jsem slyšela přímo vedle sebe padat velké množství vody a zase se vzdalovalo. Takhle to pokračovala a jen intenzita vodopádů se měnila. Najednou jsem ale začala slyšet vodu i z levé strany! Pak sem slyšela stékat vodu i na můj kajak a na hlavu mi dopadlo pár větších kapek vody. Takovou symfonii pro uši nás nechal poslouchat pět minut, než jsme mohli otevřít oči a prohlédnou si stěnu a převis kterým jsme projížděli a z kterých padalo množství nejrůznějších vodopádů. No něco neobyčejného. Jediné co mi kazilo dojem byly otravné mušky Sand flies.
Dojeli jsme téměř nakonec úzkého ramene a zavolali vysílačkou naší loďku, která nás přijela vyzvednout a zavézt nás zase zpět k autobusu.
Tenhle výlet byl další zážitek na celý život, který ve mě nechává pocit z neuvěřitelné přírodní krásy. Jak malinký jsme a jak je škoda, že stavíme betonová města a přírody se bezcitně zbavujeme. Nic tak krásného jako jsem viděla dnes jsem v naší civilizaci neviděla. A stále přicházím na to, že tohle je znamená být bohatý a šťastný, možnost vidět a zažít právě tohle. Zažívat život všemi smysly a žít aktivně v přirozeném prostředí přírody.
Žádné komentáře:
Okomentovat