Můj pracovní den na lodi

Úterý, 6:30 ráno mi zvoní budík. Úterým mi začíná pracovní týden. Naposled se protahuji ve své posteli vedle probouzejícího se Adama. Poslední rychlá společná snídaně a už Adam veze k budově Real Journey, společnosti u které pracuji. Je úžasný partner, protože mě vždycky rád odveze, i když je to jen 4 minuty autem od našeho baráku. Dlouze se loučíme a já nasedám do malého minibusu, který je přistaven pro naší posádku a který nás komfortně doveze do hodiny a půl vzdáleného Milford Sound.

Naše posádka se skládá z 10 členů - kapitán, kuchař, supervisorka (vedoucí), průvodce a 6 členů posádky. Pracujeme a žijeme týden v kuse na lodi a pak nás střídá jiná posádka, který kryje náš volný víkend. Kapitán, kuchař a průvodce mají své povinnosti a nás 6 spolu s naší supervisorkou se děli o vše ostatní. Naše dny jsou opravdu dlouhé a náročné a tak, každý z nás musí dobře vědět, co je naším úkolem. Jsme tým, který musí táhnout za jeden provaz a musíme si poradit za každé situace. Někdo velice chytrý vytvořil seznam denních povinností, který každý z nás musí splnit. Každý den má každý z nás jinou "roli", naše povinnosti se tak mění každý den a nezbývá něž si pravidelně kontrolovat na nástěnce seznam povinností a držet se jich. Tento systém podle mě funguje skvěle, vše je hotové a není to pro nás rutina. 

V úterý 9 ráno tedy začínáme a první co nás čeká je uklidit pokojů. Maximální kapacita lodi pro noční plavby je 65 pasažérů, většinu dní máme už kolem 60. To znamená převléct 60 postelí a uklidit 30 pokojů s koupelnou a záchodem. Ještě než jsem nastoupila do práce, tahle část povinností mě strašila nejvíc. Ono to ale není vůbec tak zlé. Znamená to maximálně 6 pokojů na osobu, čas od času nám přiběhne pomoct některý z manažerů (ano na Zélandu šéfové pomáhají i převléct postele!) a je to super zkušenost. Popravdě hosté na pokoji nestráví moc času. Většinu stráví obdivováním přírody a pochutnáváním si na výborné kuchyni. V 10 večer spadnou únavou do postele a v 7 ráno už musí být na snídani. Navíc housekeeping (udržování pokojů) je jedna z prací, kterou jsem nikdy nedělala a při práci na lodi u severního pólu mi to dost chybělo, protože je dost těžké dohlížet na pokojské, pokud jsem nikdy jejich práci nedělala. Tak že nová zkušenost pro život. Náš úklid je okořeněný o to, že se to snažíme udělat co nejrychleji, ideálně do hodiny a půl, tak že je to jako závod a posilovna dohromady a člověk se nestihne nudit. Párkrát jsme měli volný den a nemuseli jsme pospíchat, no to byla otrava! Tak že hodina a půl z celého dne je jak nic a nemusela jsem se toho vůbec obávat. 

V 10.15 ráno už nám nastupují noví pasažéři, pro změnu na denní plavbu. Na denní plavbu máme kapacitu až 200 pasažérů. Polovina z posádky má dvě hodiny volno a druhá polovina pracuje. Našim úkolem je vydat hostům předplacené obědové balíčky a prodávat polévky, toasty a podobně. Na palubě mají pak zdarma kávu a čaj, což pro nás znamená pouze dávat pozor, zda je všeho dostatek. Nic těžkého. Plavba trvá dvě a půl hodiny a 20 minut po vylodění pasažérů nastupují noví hosté na odpolední dvou hodinovou plavbu. Posádka se vymění na pauzu a vše se opakuje. 

Přes den se pro nás nevaří, každý si "uloví", na co má chuť. Kuchyň je jako náš supermarket. Někdy máme zbytky, ale většinou si dáváme toasty, polévku nebo něco podobného. Kiwáci mají většinou jen lehký oběd a velkou večeři. Pro nás Čechy to moc nedává smysl, ale zvykám si. 

Jen co vystoupí pasažéři z druhé denní plavby máme asi 45 minut na přípravu lodě na noční plavbu. Noční plavba je naše hlavní zaměření. Jsme jediná společnosti a jediná loď nabízející tento výjimečný zážitek. Hosté ve 4.30 odpoledne nastoupí na loď, dostanou představení posádky a poučení o bezpečnosti od kapitána a představení programu od naší supervisorky. V tu dobu už vyplouváme na kratší plavbu do fjordu,což pro hosty znamená rychle se ubytovat, dát si čerstvý muffin od našeho kuchaře a rychle na venkovní palubu fotit jak o závod. Projedeme fjordem tam a zpět, zastavíme u pár větších vodopádů a vracíme se do Harrison zátoky, uprostřed které máme kotviště. Kolem 5.30 večer se už přivazujeme ke kotvišti a následují vodní aktivity. Hosté mají možnost si vybrat mezi projížďkou na kajaku nebo kovovým motorovým člunem, který uveze asi 14 pasažérů. To je naše nejoblíbenější část. Opět se naše role mění, tak že buď vydávám záchranné vesty, nebo pomáhám lidem do kajaků nebo jsem průvodcem na kajacích, nebo zůstávám na lodi s vysílačkou jako podpora ostatních a nebo jsem průvodce a řidič člunu. Vodní aktivity trvají kolem hodiny a snažíme se hostům ukázat fjord zblízka, při štěstí vidět tučňáky, lachtany nebo delfíny.

Náš hlavní průvodce, mladý klučina dělá tuhle práci už druhým rokem a když poprvé jel s hosty na člunu jako průvodce, tak přímo před nimi vyskočila z vody velryba! Chudák v tu dobu ani netušil, co by o ní řekl, protože to se stane asi jednou za 100 let. Člověk má nastudováno vše o lachtanech a vodopádech a ne o velrybách! Popravdě on člověk toho moc namluvit nemusí, lidi jsou nadšení tak nebo tak. Mít běžně celkem turisty vytížení Milford Sound sami pro sebe je něco nezapomenutelného. Většinou nám prší, a tak starší klientela není nadšená, že je jim zima, ale já je vždycky přesvědčím, jaký mají štěstí, protože vodopády jsou jen za deště a pak hned vysychají. 

Jak teď píši, měla bych vám příště napsat něco o našich fjordech, je to hodně zajímavé místo.

No a po vodních aktivitám mají odvážní hosté prostor pro zaplavání si. Teplota vody se pohybuje kolem 10°C! Velice osvěžující a já si připadám po takovém skoku do vody jako znovuzrozena. Po skoku do vody u severního pólu mě to už nerozhodí, ale i tak je to zážitek pro otrlé.

Pak už jsou všichni vyhladovělí a kolem 7 hodiny se jim servíruje výborná večeře. Nejdřív jim podáváme různé druhy chlebů s pomazánkami, poté mají na výběr ze dvou polévek a pak následuje bohatý bufet salátů, divokého srnčího, hovězího i skopového a nejrůznější druhy zeleniny a vegetariánských jídel. Hosté naší kuchyni milují a sotva se valí k našemu úžasnému stolu plného desertů. Po tom na ně čeká krátká prezentace z fotografií z života na lodi a v Milford Sound a před 10 hodinou už jsou natěšení na postel. 

My máme opět různě povinnost, jeden z nás umývá nádobí, kapitán většinou pomáhá utírat nádobí, někdo uklízí stoly a někdo je za barem. Vše probíhá velice plynule a hbitě. Opět pro mě jednoduchá práce. Jakmile se lidé najedí, my jdeme k bufetu a nabereme si co chceme a jdeme se rychle najíst do předního salonku. Jeden z nás zůstává na baru a sklízí talíře, než se mi najíme. Na konci se jen uklidí kuchyň a pro nás je to kolem 9:30 večer padla. Ujídáme ještě dezerty a probíráme náš den a kolem 10 jdeme na kutě. 

Ráno začíná první člen posádky v 6:30 a pak začíná jeden po druhém z nás po čtvrt hodině, opět podle toho co máme ten ten za roli. Ten kdo pracoval předešlý den na baru a končil až v 10 hodin večer, začíná nový den až v 8 ráno. 

Projedeme opět fjordem, ale tentokrát vyjíždíme dále do Tasmánského moře a po 9 hodině se hosté vyloďují, abychom mohli uklidit rychle pokoje a přivítat první skupinu pasažérů na denní plavbu. A zase vše nanovo. 

Tohle je ve stručnosti naše práce. Každý z našich úkolů je jednoduchý, jen je to dlouhý den. 13 hodin na nohou a k tomu stále vyrovnávat i když malé houpání lodi na moři. Hlavní odměnou je probouzet se v Harrison zátoce obklopené vodopády, vidět delfíny skákající jen pár metrů od oken kuchyně a vidět nadšené hosty, kteří právě zažívají jeden z nejlepších zážitků jejich života. Pracovat v Milfordu je mým splněným snem a i kdybych tuto práci dělala pouze jednu sezonu, mám zážitků na mnoho dalších let dopředu a úžasnou životní zkušenost. Kdo by před 5 lety řekl, že budu pracovat na lodi v jednom z nejkrásnějších míst světa!

Naše loď Mariner

Projížďka na člunu

Hlavní salon, kde probíhá večeře. Uprostřed vzadu je bufet.
 Hosté sedí po stranách u oken. Dolů vedou schody ke kajutám.

Na můstku - kapitán s vysílačkou a kolega v kapitánském křesle

Pohled z Harrison zátoky k Milfordu

To je náš druhý domov, Harrison zátoka a naše žluté kajaky na vodě. Zasněžená hora v pozadí je Mt Pembroke, jeden z posledních ledovců v Milford Sound, nevypadá to, ale je vysoký přes 2 000 metrů.

Náš malinký přístav

Moje kancelář z ptačího pohledu

    Ve čtvrtek většinou chodím na pravidelnou lekci jógy, ale tentokrát jsem oni ráda přišla. Adam mi volal z práce kolem desáté hodiny ráno, jestli mám přes den nějaký program a že má pro nás pravděpodobně v poledne plán. Řekla jsem mu o mé józe, ale že se to dá vynechat a on že to o půl dvanácté bude vědět, zda se "to něco" bude konat nebo ne.
    Když jsme  kolem dvanácté dorazili do Te Anau lodge (ubytovací zařízení, o které se Adam stará), bylo mi to jasné. Přede mnou něco utajit není moc jednoduché. Konečně! Konečně poletím helikoptérou do jednoho z fjordů!
   Z celého světa je právě na Novém Zélandě nejvíce helikoptér na hlavu. Na každých 1100 lidí vychází jedna helikoptéra. Te Anau je Meccou helikoptér, tak že jsem si našla nejlepší možné místo, kde žít, s moji vášní pro helikoptéry!
   Žít v Te Anau, pracovat v turismu, znát hodně místních lidí a mít s nimi dobré vztahy je nejenom krásný životní styl, ale i velká výhoda. V tomto případě si u Adama jeho hosti zarezervovali dvě místa v helikoptéře na let do Milford Sound. Cena za osobu je v přepočtu 12 000 Kč, tedy hodně drahá záležitost i pro turisty. Cena se může snížit, pokud se najdou další dvě osoby do helikoptéry. Adam se vždycky snaží obvolat co nejvíce prodejců těchto zážitků a najít další klienty, aby se jim cena snížila, ale ne vždycky se povede. Tentokrát se nepovedlo a letecká společnost, jejichž majitelé i piloty samozřejmě známe nám nabídly přidat se tedy k nim zadarmo. Říkáme to mu "famil" a já bych řekla, že je to důležitá součást marketingu. My se proletíme, zažijeme tento produkt a jsme schopni ho lépe prodat. Já takhle absolvovala zadarmo desítky úžasných výletů a zážitků. Čecháček by si asi řekl neber to když je to zadarmo, ale my si toho vetšinou dost ceníme a rádi pak o těchto produktech mluvíme a prodáváme je. I když jsem pracovala  v restauraci nebo na lodi, s turisty si stále povídáme a oni se ptají co a kde podniknout a není nad to, když jim celá nadšená vyprávím, co jsme viděli nebo jim ukážu fotky, které uvidíte i vy za chvíli. A samozřejmě nedoporučím něco, co se mi samotné nelíbí. A doporučení opravdu pomáhá všem - čím víc turisté zažijí, tím déle zůstávají v ubytovacím zařízení, tím vícekrát jdou do restaurace a tak dále. Jen tak může naše městečko postavené na turismu kvést.
   Tušila jsem tedy, že poletíme, ale netušila jsem ještě kam. Popravdě mi to bylo jedno, všechny možnosti jsou úžasné. Z Te Anau se většinou lítá do Milford Sound nebo Doubtful Sound, oba fjordy jsou nádherné a a drahé. Letěli jsme do Milford Sound! Do mého druhého domova, mé kanceláře. Vidět Milford z helikoptéry byl můj sen už dlouho a samotná se divím, že se to nepovedlo už dříve. Ale nebudu si stěžovat, že. Naopak! K tomu všemu bylo po dlouhé době slunečné bezvětrné počasí.
   Klienti seděli samozřejmě ve předu a my jsme seděli na zadních sedadlech. Řekla bych, že je to velký rozdíl ve výhledu a jako platící bych určitě chtěla sedět ve předu. Letěli jsme kolem jezera Te Anau a pak stoupali do hor k zasněženým vrcholkům, přelétávali horská jezera, rozlehlá ledovcová údolí, téměř jsme se dotýkali strmých zalesněných vrcholků a měli otevřená ústa po celou dobu letu. I po pěti letech na Zélandu jsem nemohla uvěřit, co jsme viděli. To se nedá popsat, proto přikládám odkaz na fotogalerii. Po přeletu Milford Sound jsme letěli zpět přes další hory a údolí a pak se nás pilot zeptat, jestli chceme přistát na sněhu nebo na skále a klienti řekli na sněhu. Konečně jsem na vlastní oči viděla Sutherland vodopád, 580 metrů vysoký vodopád, jeden z nejvyšších na Zélandu. Vodopád se rodí z nádherného horského jezera v ledovcovém údolíčku, nad kterým jsme přistáli. Byli jsme v samotném nebi. Nebe to přeháním, dobře, ale dokonalé, krásné místo, uprostřed hor, daleko daleko od civilizace. Dosedli jsme mezi zamrzlé jezero obklopené skalami a dalším srázem vedoucí k jezeru s oním vodopádem. Člověk jen kroutí hlavou a opakuje, že tohle je prostě neuvěřitelné. Říkám Johnatanovi, pilotovi, že má nejkrásnější práci na světě a on na to se smíchem odpovídá, že jen v dobrém počasí.
   Asi během dvou minut se k nám slétli horští papoušci Kea. Někdy o nich musím napsat článek, protože si zaslouží větší pozornost. Jsou chytrý jako malé dítě a jejich životním náplní je ničit. Okamžitě se pustili do antény a gumových částí helikoptéry. Kea jsou tak krásné a zajímavé, že zapomínáme na okolí a fotoaparát se zaměřuje na ně. Krom našich fotoaparátů, kvílení Kea a praskání ledových ker je ticho. Daleko kolem nás není nikdo a nic než dech beroucí divoká příroda.
   Strávili jsme asi půl hodinku v tomto světem zapomenutém místě a letěli jsme zpět. Hodina a půl letu nás jak kdyby odtrhla od "obyčejného" světa. Po dosedu nás bolí tváře od usmívání a tento úsměv nejde ještě dalších čtvrt hodinku setřást z obličeje. Klienti byli naprosto nadšení a nelitovali jediného dollaru.
   Tak snad se jednou podívám i do Doubtful Sound:)

Přikládám pár fotek a zbytek najdete ZDE.

Na rybách

Te Anau, ve kterém žijeme je opravdu malé. V průběhu zimy máme okolo 2 000 obyvatel, v průběhu léta počty stoupnou na 5 000. Lidé se nás často ptají, co tu pořád děláme, že se musíme nudit. Já nevím jak to děláme, ale i bez televize máme pocit, že stále nemáme čas na všechno, co bychom chtěli. Nejvíce zážitků nám servíruje sama příroda, která je za plotem. Tak jako tento víktend.

Měli jsme tu totiž výroční rybářskou soutěž, která přilákala rybáře i 'nerybáře' ze širokého okolí. Hlavním lákadlem byla první cena - motorový člun! To nalákalo i nás. Každý jiný rok bych běhala po restauraci a obsluhovala hladové rybáře, tento rok jsem se konečně mohla aktivně zapojit.  

S Adamem si pravidelně půjčujeme nafukovací motorový člun, který se hodil i tentokrát a hned v sobotu ráno jsme vyrazili na jezero, k ústí řeky, kde by měl být úlovek zaručen. A nic. Já mám prut a třpytky už pár let, dostala jsem ho kdysi k Vánocům a Adam si půjčil od kamaráda. Tady v Te Anau se bohužel smí lovit pouze na třpytky, návnada není povolena. 

Na jezeře se nezdařilo, a tak jsme zkusili štěstí ze břehu na řece a nic. Sobota byla neúspěšná. V neděli hned ráno jsme nadšení jeli zase na řeku. No co vám mam povídat, vyzkoušeli jsme asi deset různých míst a nakonec z toho byl jeden úlovek. Adam chytil malého pstruha. Bylo to celkem vtipný, protože byl malinký a my jsme takový začátečníci, že jsme nevěděli, jestli ho máme pustit, nebo si ho můžeme nechat. Volali jsme kamarádům, kolik že ten pstruh musím mít minimálně centimetrů a on to nikdo nevěděl. Nakonec jsme se dozvěděli, že limity zrušili a že ho máme přinést. Adam tak odvážně poprvé zabil a vykuchal rybu. Nebylo to tak hrozné, jak jsme si mysleli. Trochu nervózně jsme pak odevzdávali rybu rozhodčím, aby jsme zjistili, že měla 26 cm a že to není nejmenší ryba, co byla přinesena do slosování. Doufali jsme ve dvě ryby, na každého jedna, ale aspoň jeden z nás se zařadil do slosování o hlavní cenu a já se zařadila do slosování do ceny útěchy. 

Samozřejmě jsme nic nevyhráli, ale byl to super víkend, který jsme si spolu s Adamem moc užili. Loni jsem Adamovi koupila rybářský lístek a použili jsme ho jen jednou. Kvůli této soutěži jsme si koupili lístek na další rok, tak snad nás to motivuje zajít si zarybařit častěji. Oba nás to baví, je to úžasná relaxace a super být venku u vody. Oba jsme z toho unavený jak koťata. Přidávám pár fotek včetně našeho velkého úlovku. 

Má nová vysněná práce

Mariner, Milfor Sound

Tak to je můj nový domov. Tedy můj poloviční domov. Týden pracuji a žiji na této krásné lodi. A ten další týden? Kdo by tomu uvěřil, ale ten další týden mám volno. Užasné. Jsem jedna 10 členů posádky této lodi, která pluje s turisty v Milford Sound, v jednom z nejkrásnějším místě světa. 

Milford Sound je nazýván osmým divem světa. Ve skutečnosti je to fiord a ne sound. Sound je řekou vytvořené údolí a zpět zalité mořem. Fiord je ledovcem vytvořené údolí a zalité mořem. Před těmi 200 lety, když toto místo Evropští námořníci objevili, znali pouze označení sounds. 

Vpravo se tyčí nejslavnější vrcholek Mitre Peak. Tyčí se do výšky 1683 m (čísla se v každé publikaci liší). Tak že si můžete představit Sněžku, která se tyčí z moře téměř vertikálně.